Vzadu je slyšet všechno
V půl sedmé ráno mi u Arco della Pace muž o hlavu menší než já ukázal palcem na poslední místo v zástupu a oznámil, že tam zůstanu do konce.
Běhat jsem začala v září a z nejhoršího možného důvodu: přišlo mi, že je to sport s nejlepší návratností. Žádné členství, žádný kurt, žádný partner, který by se v pátek vymluvil. Jen tenisky a vůle, a vůli mám podle vlastního odhadu nadstandardní.
V Miláně jsem pak zjistila, že se na konci parku Sempione schází za tmy parta lidí s čelovkami, a šla jsem se k nim přidat. Vede je Pietro, šlachovitý pán, kterému bych tipovala pětašedesát, s tričkem z maratonu, jehož ročník si nedovolím odhadovat nahlas. Když jsem se představila, podíval se mi na nohy, ne do očí. Zjistila jsem později, že to dělá všem a že se na nohy dívá přesně tak dlouho, jak dlouho potřebuje.
Ten park je v říjnu v šest ráno krásnější, než má vzhledem k ceně vstupu právo být. Nad příkopem u hradu stojí mlha v pásu asi metr vysokém, takže psi, které tam lidé venčí, plavou. Kaštany padají na asfalt s tím typickým plesknutím, které zní jako když někomu spadne telefon. Oblouk je ještě nasvícený a do růžové ho dostane až světlo, které přijde o čtvrt hodiny později. Za stromy se prohnala první tramvaj a zvonila na nikoho.
Rozběhli jsme se a já jsem do čtyř set metrů byla druhá. Nebylo to rozhodnutí. Prostě mi na tom místě bylo volněji dýchat.
Pietro mě dohnal, nepoložil mi ruku na rameno, jen ukázal dozadu palcem a řekl jedno slovo: „Dietro."
Zařadila jsem se na konec a běžela tam tři čtvrtě hodiny v tempu, ve kterém jsem si připadala jako člověk, který předstírá nemoc. Druhé ráno jsem to vydržela dva kilometry, pak jsem se protáhla dopředu — protože mi to tam, jak už jsem řekla, lépe dýchalo — a v šestém kilometru jsem odešla, sedla si na obrubník a tvrdila kolemjdoucím, že se protahuju.
Pietro se u mě zastavil a vysvětlil mi to jednou a bez ozdob. Pomalé běhání staví motor. Běhání na hraně nestaví nic, jen ho opotřebovává, a na hraně běhám podle něj proto, že neumím běžet jinak než tak, aby se na mě dalo koukat.
Zepředu není slyšet nic, protože vepředu nikdo nemá dech na mluvení.
Měla jsem na jazyku, že mi dvacet let nikdo nemusel vysvětlovat, jak se rozděluje síla na dlouhou věc. Pak jsem si vzpomněla, že na každé poradě, kterou vedu, mluvím první. Ne nejlépe, ne nejpřesněji — první. A že to dělám úplně stejně jako těch prvních čtyři sta metrů: ne protože bych něco věděla dřív než ostatní, ale protože vzadu by to vypadalo jako druhé místo. Ten obrubník byl v tom ohledu velmi dobře umístěný.
Třetí týden jsem zůstala vzadu, aniž mi to kdokoli řekl.
A tam jsem přišla na to, co se mi v žádném manuálu o tréninku nepodařilo najít. Vzadu je slyšet všechno. Žena v zelené větrovce vykládala, že se po dvaceti letech stěhuje z Navigli a nemá na to srdce. Muž, kterému nikdo neříká jinak než Berg, se dvakrát ujistil, jestli po operaci kolena může do kopce. Někdo nabízel kolo po dceři a někdo jiný lamentoval nad tím, že v sobotu má svatbu sestřenice a v devět ráno je tam povinný aperitiv. Zepředu není slyšet nic, protože vepředu nikdo nemá dech na mluvení.
Hodinky mi na konci toho běhu ukázaly nejlepší průměrné tempo, jaké jsem kdy měla. Uběhla jsem ho v řeči o cizím koleně, s rukama v rukávech, aniž bych si jediný kilometr všimla, že se někam snažím.
Celou cestu zpátky k oblouku jsem si v hlavě skládala větu, kterou to v baru u pultu oznámím. Měla tři části a slovo „mimochodem" na začátku.
V baru na rohu stála parta u pultu nad cappuccinem a prázdnými brioškami a probírala, jestli bude v sobotu pršet. Nikdo se mě na nic nezeptal. Pietro položil na pult drobné i za moji kávu, podíval se mi na nohy a řekl: „Domani."
Vepředu jsem dvakrát vedla skupinu, která si o mně neřekla nic. Vzadu jsem se za tři čtvrtě hodiny dozvěděla, kdo se stěhuje, komu operovali koleno a kdo má v sobotu svatbu — a shodou okolností uběhla nejlepší čas svého života.
Soutěž, kterou jsem to ráno vyhrála, nikdo nepořádal.