Nechte ho na pokoji

V pátek jsem vynesla do kontejneru olivovník, kterému jsem půl roku věnovala veškerou dostupnou péči, a na mezipodlaží jsem cestou zpátky minula ten druhý, na který jsem zapomněla. Má nový výhon.

Koupila jsem je v dubnu v zahradnictví za Zbraslaví, kam se jede přes most a pak kolem skladů s obrubníky, takže se tam člověk dostane v rozpoložení, ve kterém kupuje věci na posílení morálky. Pod plachtou stály v řadě, čtyřicet centimetrů vysoké, v plastových kelímcích a s kmínky silnými jako prst. Byly to olivovníky. Opravdové. Ne fotografie Ligurie, ne vzpomínka — živý strom, který se dá postavit na pražské okno a který si pamatuje stejné světlo jako ten, pod kterým jsem obědvala.

Vzala jsem dva, protože záložní varianta je u mě povahový rys, ne rozhodnutí.

U kasy se mě paní v zelené zástěře zeptala, kam je dám. Řekla jsem, že na jih, na okno do dvora, kde je slunce od jedenácti. Přikývla a dodala jedinou radu, kterou jsem za ty peníze dostala:

„Nechte ho na pokoji."

Čtyři slova. Za jedenáct set korun za kus. Vyhodnotila jsem to jako nedostatečně ošetřené zadání a doplnila si ho sama, protože odborník, který mi neřekne, co mám dělat, mi vlastně nic neřekl.

Ten první dostal nejlepší místo v bytě. Koupila jsem mu keramický obal, substrát pro středomořské dřeviny a vlhkoměr, který se zapichuje do hlíny a svítí. Zalévala jsem ho podle něj, ne podle pocitu, protože pocit je u mě to poslední, čemu se dá v tabulce věřit. Dostával hnojivo každých čtrnáct dní, v srpnu jsem ho přesadila do větší nádoby, protože mi připadalo, že se mu krátí kořeny, a v září jsem mu dvakrát obrátila korunu ke světlu, aby nerostl jen na jednu stranu. Fotila jsem si ho. Dvakrát jsem kvůli němu psala do diskuse, kde si lidé radí o citrusech.

Ten druhý jsem postavila na schody na mezipodlaží, protože se mi nevešel, a řekla jsem si, že ho tam nechám do té doby, než se rozhodnu. To bylo v dubnu.

V srpnu mi na tom hýčkaném začaly listy žloutnout od středu a kroutit se dovnitř. Zalila jsem ho. V září opadaly a já jsem zjistila, že spodek kořenů stojí v kyselé černé vodě, protože keramický obal, který byl tak krásný, neměl ve dně dost velkou dírku. Utopila jsem ho. Z přemíry pozornosti, s vlhkoměrem v ruce a s nejlepším substrátem v Praze.

Ten na schodech za celou tu dobu nedostal nic než to, co na mezipodlaží přiletí oknem, tedy prach, trochu vody od sousedky, která tam zalévá fíkus, a jednou za čas můj uražený pohled. Je o deset centimetrů vyšší.

Stála jsem u popelnic a vybavila se mi vlastní práce, i když jsem na ni nemyslela. Jednoho člověka z týmu jsem si kdysi vzala pod ochranu nad obvyklou míru, protože byl nový a mně se zdálo, že je to na mně. Ptala jsem se každý den, jak to jde. Dávala jsem k dispozici názor, o který nežádal. Nabízela jsem pomoc tak ochotně, že ji bylo nezdvořilé odmítnout. Po nějaké době nerozhodoval bez mě vůbec nic, a já jsem si to vysvětlovala tím, že potřebuje víc času. Nepotřeboval víc času. Potřeboval, aby se na něj někdo nekoukal. Ten, koho necháte stát na schodech, si najde světlo sám; ten, komu každý druhý den obrátíte korunu, zapomene, kterým směrem roste.

Lorenzo přišel k popelnicím s tříděným papírem, podíval se do kontejneru, poznal, co v něm je, a neřekl nic. Jeho mlčení má odstíny a tohle byl ten vlídnější.

Ten druhý zůstane na schodech. Vím, že to vypadá jako nepořádek, a sousedka mi už dvakrát naznačila, že na mezipodlaží se nemá hromadit. Nechám ho tam. Je to teď jediný strom v tomhle domě s vyhlídkou na úspěch a já do toho nebudu zasahovat ani přesazením, ani dobrou vůlí.

Za jedenáct set korun jsem dostala čtyři slova a vyhodila jsem je, protože mi byla moc krátká. Druhý strom mi je po půl roce zopakoval zdarma.