Řekla jsem tchyni, že jsem rozzlobená

Na oběd k Lorenzově matce jsem v září 2008 přišla s moravským vínem, karlovarskými oplatkami a šestnácti italskými větami, které jsem se naučila nazpaměť.

Bydleli u Porta Romana ve třetím patře domu z třicátých let, k jakému v Miláně vede pavlač s kovovým zábradlím, prádlem na šňůře a muškáty v plechovkách od rajčat. Stála jsem na té pavlači o minutu dřív, než jsem měla zazvonit, a opakovala si to. V Miláně jsem tehdy žila rok a mluvila jsem italsky dokonale — pokud šlo o marži, podíl na trhu a návratnost. Jak se řekne „jsem nervózní", jsem netušila — v mých větách pro to nebylo místo.

Těch šestnáct vět mám dodnes před očima, napsané na čtvrtce papíru tiskacím písmem. Tři na jídlo, dvě na byt, dvě na jejího syna, jedna do ticha, kdyby přišlo. Připravila jsem se na ten oběd jako na jednání: co chci odnést, co dám, čeho se nedotknu. A všechny jsem je pečlivě vyskloňovala do vykání, protože se k budoucí tchyni přece nechodí tykat.

Otevřela mi s moukou až k loktům, vzala mi kabát, podala ho za sebe do chodby a řekla:

„Dammi la giacca, Aneta. E non stare lì."

Tykala mi. Od první sekundy, bez obřadu, jako se mluví na někoho, kdo do kuchyně patří. Dva týdny příprav zmizely v jednom slovese. Bylo to přesně to, co se mi jednou stalo v práci, jen bez moučných loktů: člověk přijde s nachystanou větou a protistrana mezitím změnila jazyk, ve kterém se to celé vede.

Na stole byl risotto alla milanese, žlutý tak, že vedle něj vypadala listopadová Praha jako omyl, pak cotoletta přesahující přes okraj talíře a k ní mostarda. Za oknem do dvora se opíralo pozdně září světlo, z vedlejšího pokoje běžela televize bez zvuku a tchán celý oběd mlčel a krájel chleba, jako by to byla jeho jediná uznaná funkce a on ji vykonával svědomitě.

A protože se mi mé věty rozsypaly, zbyla na mě ta italština, kterou jsem opravdu potřebovala — a tu jsem neměla.

Rosanna se mě v jednu chvíli vlídně zeptala, jak mi je. Chtěla jsem říct, že jsem nervózní. Nadechla jsem se a s plnou pusou jejího rizota jsem u svého prvního oběda oznámila:

„Sono nervosa."

Pro jistotu vysvětlení: nervoso v italštině neznamená nervózní. Znamená naštvaný, popudlivý, ve zlém rozmaru. Právě jsem budoucí tchyni u stolu sdělila, že mě to tady rozčiluje.

Lorenzo se zahleděl do rizota se zájmem, jaký si rizoto nezaslouží. Televize dál mlčela. Tchán položil nůž.

Na tu chvíli myslím vždycky, když si gratuluju k dokonale připravenému zadání. Jednou jsem člověku ze svého týmu nachystala úkol, do kterého se nedalo píchnout — každá věta přesná, nic nejednoznačného, ani jedna mezera. Dostala jsem něco jiného, než jsem čekala, a málem jsem hledala chybu u něj. Nebyla tam. Připravila jsem se na rozhovor, který jsem chtěla vést, ne na ten, který se opravdu vedl, a to je rozdíl, který se pozná až u stolu. Příprava, kterou nejde v prvních deseti sekundách zahodit, není příprava. Je to scénář, a ten se hraje jen na jevišti.

Rosanna neudělala nic z toho, čeho jsem se bála. Nezasmála se, neopravila mě přes stůl, nepodívala se na syna pohledem „tahle?".

Odložila příbor, chvíli mě sledovala a pak řekla:

„Non nervosa." Pauza, ve které se dalo utopit. „Emozionata."

A dodala, že nervoso je její muž, když se po obědě hledá ovladač. Tchán se na mě poprvé za celé odpoledne podíval a neřekl vůbec nic, čímž to potvrdil.

Pak mi beze slova a bez dotazu přidala na talíř druhou porci, což byl, jak jsem se za ta léta naučila, celý ten obřad přijetí. Oplatky skončily ve skleněné míse a zmizely rychleji, než se mi podařilo říct, odkud jsou. Moravské víno — drzost, kterou dnes už bych si nedovolila — zůstalo zavřené do dalšího jara.

Italsky umím po osmnácti letech natolik, že ty dva výrazy nepletu. Rozdíl mezi nimi mě ale nenaučila gramatika.

Dva týdny jsem se učila šestnáct vět. Použitelné bylo jediné slovo, a to mi nakonec půjčila ona.