Čtyřicet minut vedle

Ve dvoře v Karlíně, kde se sedí na vyřazených školních židlích, řekla Markéta po devatenácti letech „Já už takhle dál nemůžu" — a já jsem jí do půlnoci postavila firmu, o kterou nestála.

Sraz po devatenácti letech od promoce na VŠE si vzala na starost ona a vybrala vinárnu ve dvoře, kde na omítce zůstal obrys dávno zbouraného schodiště a nad stolem visí kaštan, který na podzim střílí. Devět lidí, devatenáct let práce a jedna společná vzpomínka na zkoušku ze statistiky. Ve svíčkách v zavařovačkách se topili komáři, na stole byla paštika s pečeným česnekem, kyselé okurky a moravské bílé, které bylo lepší, než mělo právo být, a přes kolena jsem měla deku z truhly u dveří, protože pražské září se po osmé vzdá bez boje.

Bylo to krásné. Byla jsem ráda, že tam jsem. Vydržela jsem to asi hodinu.

Pak Markéta odložila sklenici, podívala se do stolu a řekla: „Já už takhle dál nemůžu."

A mně v hlavě naskočil plán.

Nechci se vymlouvat, ale musím vysvětlit, jak to vypadá zevnitř. Není to drzost, je to rychlost. Markéta dělá celou tu dobu dobře práci, za kterou jí nikdo neřekne nahlas „dobře"; umí odejít z jedné porady a pamatovat si z ní tři věci, které tam nikdo neřekl. Šest let jsem ji přemlouvala, ať jde do něčeho vlastního. Ta věta ve dvoře byla přesně ta věta, na kterou jsem šest let čekala — a tak jsem ji vzala a běžela s ní.

Do deseti hodin jsem jí vysvětlila, s čím má začít a s čím rozhodně ne. Do půl jedenácté, komu zavolat první a proč ne tomu, komu by volala sama. Pak jsem jí na papírový tácek napsala, na čem jí to spadne — tři věci pod sebe, odshora dolů, jak to dělám na tabuli — a obtáhla jsem prostřední, protože je nejhorší a vypadá nejnevinněji. Někdo přinesl ještě jednu karafu. Nikdo mě nezastavil. To je na tom to nejhorší: když mluvím takhle, zním strašně rozumně.

A protože se mi v tom vlastním výkonu dobře dýchalo, došlo mi při tom ještě něco jiného. Vedla jsem nedávno jednu poradu, která nikam nevedla, a hledala jsem pak důvod ve druhých. Ve dvoře, s tou dekou na kolenou, mi došlo, že jsem na ní položila otázku, na kterou jsem si odpověď přinesla v kapse. Lidem to není vidět do kapsy, ale je to slyšet: poznají, že odpovídáte dřív, než se doptáte, a přestanou vám dávat jiné odpovědi než ty vaše. Nic nezdržuje tak jako člověk, který má pravdu příliš brzy.

Byla jsem na sebe za ten postřeh skoro pyšná. Asi minutu.

„Aneto," řekla Markéta a otočila tácek k sobě, „já mluvila o tom bytě."

Mlčela jsem, což se mi stává tak dvakrát do roka.

„Čtvrté patro bez výtahu. Máma už za mnou nevyjde a já s nákupem dvakrát odpočívám. Takhle dál nemůžu. Chci se přestěhovat."

Někdo u druhého konce stolu se začal smát do dlaně a bylo to naprosto zasloužené. Čtyřicet minut jsem ženě, která si potřebovala postěžovat na schody, kreslila na tácek plán s obtaženou prostřední položkou. V italské rodině by se tomu říkalo premura a mysleli by to vlídně; v češtině se tomu říká skákat do řeči a myslí se to správně.

Markéta si tácek složila a strčila do kabelky.

„Nech mi to," řekla. „Možná ho použiju. Až vynosím poslední krabici."

Pak jsme si objednaly ještě jednu a do jedné ráno jsme se bavily o tom, kde v Praze se dá sehnat byt s výtahem a bez kaštanu před okny, a já jsem většinu toho času vydržela být potichu, což považuju za nejlepší dárek, jaký jsem jí za celou tu dobu dala.

Do té vinárny jsem šla uzavřít devatenáct let. Markéta přišla jen říct, že má těžké nákupy.

Čtyřicet minut jsem jí stavěla firmu. Potřebovala výtah.