Vytištěno ve dvou kopiích
Ve čtvrt na dvě odpoledne jsem stála na schodech kostela v kopci nad Iseem, v jedné ruce vytištěný program svatby, ve druhé telefon, a vysvětlovala italskému fotografovi, že máme třicet minut skluz.
Podíval se na mě se zdvořilým zájmem člověka, kterému cizinka právě oznámila něco o své zemi, a zeptal se: „Rispetto a cosa?"
Vůči čemu.
Hanu znám z Milána dvanáct let. Je to druhá Češka v mém životě, která si bere Itala, a první, která to dělá v kopci nad jezerem, kam se jede serpentinami tak úzkými, že se autobus s hosty musel vzdát v polovině a dovezly nás tři pandy. Nahoře je vesnice z vápencových kamenů, dva cypřiše, zeď s fíkovníkem a kostel se zvonem, který je slyšet až na vodu. Jezero bylo celé dopoledne jako list plechu, až po třetí hodině z něj začala být měď. V říjnu tam bylo šestadvacet stupňů, vosy šly po meruňkách a ženy v hedvábí držely saka mužů, aby si je mohli konečně sundat.
Týden předem mi Hana napsala: „Kdyžtak na to dohlídni, ty to umíš." Sedm slov. Udělala jsem si z nich mandát, jaký by v písemné formě neobstál ani omylem.
Program mi poslala tři týdny dopředu v PDF. Vytiskla jsem si ho ve dvou kopiích — jednu do kabelky, druhou pro případ, že by první shořela — a dorazila jsem s ním do kopce v postavení, které jsem si sama vymyslela a sama si ho i schválila.
Aperitivo dvanáct třicet až třináct. Fotografie třináct až třináct dvacet. Zasedací pořádek do půl druhé. Oběd. Přípitky ve tři, dort v šest.
Dělala jsem to dobře. Tohle není falešná skromnost, je to podstata věci: našla jsem ženicha, který se ztratil s prstýnky u auta, sehnala jsem taxi pro babičku ze Sarnica, protože ta nahoru pěšky nemohla, a doplnila jsem jmenovku pro ženichova strýce, na kterého se v tiskárně zapomnělo. Pak jsem čtyřicet minut nosila na pergolu vzkazy o tom, že se jde fotit, a svatebčané je přijímali jako zprávu o počasí v jiném regionu.
Nejhlasitěji hájím ty termíny, které mi nikdo nedal.
Oběd byl ve dvě. Risotto s okouny z jezera, casoncelli, manzo all'olio, které se tam dělá už tak dlouho, že si to nikdo nedovolí komentovat, a franciacorta, které se nikdo nedovolí odolat. Mezi risottem a hovězím jsem si přistihla hlavu u jednoho rozhodnutí, které si nosím od pátku. Nikdo ho ode mě nechce. Nikdo se na něj neptá. Termín, do kterého musí padnout, jsem si nastavila sama a hájím ho s vážností, jakou si zaslouží jen datum, na které někdo opravdu čeká. Nejhlasitěji hájím ty termíny, které mi nikdo nedal. Zapsala jsem si to na rub programu, hned pod položku „13:00 fotografie", která se ten den nestala vůbec.
V šest jsem našla Hanu na trávě, bez lodiček, se skleničkou postavenou v jamce po patě. Zeptala jsem se, jestli chce dort hned, nebo až po tanci, protože v programu je šest.
„Jaký program?"
„Ten tvůj. Co jsi mi posílala."
Chvíli mě sledovala. „To dělala Flaviova sestra, aby ty stoly nebyly prázdné. Je na tom hezký papír, všimla jsi si? Já ho nečetla." A pak, s obdivem, který mě položil víc než výsměch: „Ty jsi podle toho jela?"
Poděkovala mi za jedinou věc z celého dne. Za to taxi pro babičku. Stará dáma prý o tom vyprávěla celému stolu a dvakrát se ptala, kdo je ta vysoká Češka. V programu o ní nebylo ani slovo, protože program nepočítá s tím, co se opravdu stane.
Sedla jsem si poprvé v sedm. Jídlo mi dávno vychladlo, kapela hrála něco, co znali všichni kromě mě, jezero bylo měděné a od vody šel vzduch, který se nedá koupit ani zorganizovat. Lorenzo se vrátil po hodině a půl rozhovoru s ženichovým otcem o pneumatikách a vypadal spokojeněji než kdokoli, kdo toho dne něco řídil.
Mohla jsem tam být celý den. Místo toho jsem tam byla od sedmi, zato dokonale načasovaně.
Ten den měl třicet minut skluz jen na jednom místě. V mojí kabelce, ve dvou kopiích.