Sedmadvacet kilo, z toho jedenáct listí

Švagr Davide prohlásil nad prvním řádkem révy, že vinobraní není závod. Do dvou hodin měřil moje vědro pohledem, kterým se obvykle odhaduje soupeř.

Morettiovi mají v Oltrepò Pavese čtyři řádky révy, výnos zhruba na dvacet lahví a sebevědomí na dvě stě. Sbírá se v sobotu, obědvá se ve dvanáct a nikdo tomu neříká soutěž, protože Italové mají pro soutěž jemnější slovo: tradizione.

Já jsem si vzala rukavice a plán. Dolní polovina řádku vkleče, horní ve stoje, žádné prohlížení hroznů — na to je přece lis. Ve dvě odpoledne jsem měla sedmadvacet kilo proti Davideho osmnácti. Lorenzo mi beze slova podal vodu s výrazem muže, který už jednou viděl, jak jeho žena vyhrála rodinné Člověče, nezlob se, a od té doby se o tom večeru v rodině nemluví.

Pak přišel tchán. S váhou a se sítem.

Z mých sedmadvaceti kilo bylo jedenáct listí, dva šneci a jeden kus révy i s drátem od opěry.

„Brava," řekl Davide. „Nejvyšší objem, nejnižší kvalita. Jako hypoteční trh."

Oficiální výsledek: šestnáct kilo, druhé místo. Odvetu mám domluvenou na příští září, tentokrát si vezmu vlastní síto a vlastní váhu — a nejradši i vlastního rozhodčího, ale to by prý bylo nápadné.

Víno z těch čtyř řádků chutná každý rok úplně stejně. Rozdíl je jenom v tom, kdo si o něm celý rok myslí, že vyhrál.