Dvě slova nad Praianem
V neděli ve tři odpoledne jsem v modrém autobuse nad Praianem řekla řidiči větu, po které se v tom kraji lidé přestávají zdravit.
Na pobřeží Amalfi jezdím nejraději v listopadu, kdy ho turisté vrátí místním a moři. Trajekty už nejezdí, půlka hotelů má zavřené okenice a citroníky na terasách stojí pod černými sítěmi jako zahalené na zimu. Pod olivovníky jsou rozprostřené sítě s prvními plody a kaki svítí oranžově na stromech, které už shodily všechno listí, takže to vypadá, jako by si někdo zapomněl sundat lampiony. Ráno pršelo, moře mělo barvu mokré břidlice a v Amalfi narážely vlny do mola s takovou vervou, že rybáři vytáhli lodě až k domům.
Lorenzo zůstal v Miláně. Já jsem měla v sedm večer letadlo z Neapole a v pondělí ráno rozhovor, na který jsem se netěšila. Autobus po pobřežní silnici na Sorrento je nejkrásnější linka, jakou znám, a jediná, ve které se z jednoho okna díváte na skálu a z druhého do propasti, a obojí se po každé zatáčce prohodí.
Za Praianem jsme zastavili. Před námi semafor a za ním dva muži v oranžových vestách, kteří lopatami shrnovali z vozovky kamení a hlínu, co po dešti sjely ze svahu. Řidič, muž s brýlemi posazenými na čele a pletenou vestou pod uniformou, vypnul motor a řekl do zpětného zrcátka: „Mezz'ora."
Mám v telefonu aplikaci, která počítá, kdy kam dojedu. Za deset minut jsem věděla, že půlhodina mi stačí. Za dvacet, že čtyřicet minut je hranice. Za třicet jsem stála vedle řidiče a ptala se, jak dlouho ještě. Pokrčil rameny. Za dalších pět minut jsem se zeptala znovu, protože mám povahu, která věří, že se věci zrychlí, když se na ně dívá dost zblízka. A pak jsem nahlas, italsky a v autobuse, kde rozuměli všichni, řekla: „È sempre così, qui?"
Je to tu pořád takhle.
Ticho v italském autobuse je vzácný přírodní úkaz. Paní s taškou plnou kaki se otočila k oknu. Kluk vzadu si sundal sluchátka, aby mu nic neuteklo. Řidič neřekl nic a já cítila, jak mi rudnou uši.
Vysvětlení je pro toho, kdo ho říká.
Vrátila jsem se na místo a deset minut skládala omluvu. Když jsem s ní přišla dopředu, byla to přednáška: letadlo v sedm, pondělí, déšť, aplikace, a že tuhle silnici miluju a jezdím sem léta. Mluvila jsem souvisle, v pěkných větách, s podmiňovacím způsobem, na který jsem byla hrdá. A celé to bylo o mně.
Řidič mě vyslechl, sundal si brýle z čela a podíval se na mě.
„Signora, ho capito che ha fretta," řekl. „Non ho capito se mi chiede scusa."
Že spěchám, pochopil. Jestli se omlouvám, ne.
Měl pravdu, protože jsem se neomluvila. Vysvětlila jsem. Ty dvě věci si pletu celý život a v práci se mi to stalo nedávno: na jednoho člověka ze svého týmu jsem vylila zlost, kterou si nezasloužil, a druhý den jsem mu napsala dlouhou, pečlivou zprávu o tom, jaký jsem měla týden. Bylo v ní všechno kromě jednoho slova. Odepsal zdvořile a od té doby mi říká věci o kousek opatrněji, než by měl. Vysvětlení je pro toho, kdo ho říká. Omluva je pro toho, kdo ji slyší.
„Mi scusi," řekla jsem. Dvě slova, žádný kontext.
Kývl, nasadil si brýle zpátky na čelo, jako by tím uzavřel spis, a ukázal na sedadlo hned za sebou. Sedla jsem si tam. Prý ten svah sjíždí skoro každý listopad, ty dva v oranžovém zná od školy a dneska jsou rychlí. Pak ukázal dolů pod silnici, kde na úzké terase pod sítí stál starý muž a sbíral olivy do kbelíku po jedné, pečlivě, jako by počítal mince. Moře pod ním se mezitím protrhlo do zelena a nad Positanem se objevil první kus modré.
Semafor přeskočil na zelenou po padesáti dvou minutách. Řidič nastartoval, aniž by se ohlédl, a já si celou cestu do Sorrenta nevzala telefon do ruky, protože jsem se bála, že by to pochopil jako další otázku.
Letadlo jsem stihla s hodinou rezervy, kterou jsem předtím v autobuse propočítala třikrát. Nad Alpami jsem si do černého bloku napsala jedno slovo, podtrhla ho a nic k němu nepřidala, což se mi v tom bloku stalo poprvé.
V pondělí ráno jsem tomu člověku z týmu napsala znovu. Zpráva měla jedno slovo a odpověď přišla do minuty. Na tu dlouhou, ve které bylo všechno, jsem čekala celý den.