Do rýže ne
V sobotu v devět ráno jsem v Albě stála ve frontě na bílý lanýž s připravenou vyjednávací pozicí, ústupkovým pásmem a hranicí, pod kterou nepůjdu. Nikdo se mnou nevyjednával.
Do Langhe se z Milána jede necelé dvě hodiny a v listopadu se tam jede do mléka. Za Asti zmizí dálnice v mlze tak husté, že svodidlo je jediná věc, které se dá věřit — a pak se to bez ohlášení roztrhne a pod člověkem leží kopce po vinobraní. Nebbiolo v téhle době hoří do rezava a žluta, mezi řádky visí mlha v pásech, jako by se někde dole topilo mokrým dřevem, a lísky mají spadané listí po kolena. Vzduch je studený a vlhký a je v něm kouř, hlína a něco nasládlého od oříšků.
Na trh jsem se připravovala dva večery, protože nesnesu být na trhu ta hloupější strana. Naučila jsem se, že se kus mačká mezi prsty a musí být pevný jako nezralá hruška, že měkký znamená starý, že dírka po červu je dírka po červu a že se váží na gramy, nikoli po kusech. Měla jsem jedenáct bodů v černém bloku a tři scénáře podle toho, kolik lidí bude u pultu. Použila jsem z toho nula.
Prodává se to ve dvoře pod podloubím, kde stojí dvě desítky pultů s bílým plátnem, a na každém leží v plochém košíku pár hnědých hrud, které vypadají jako něco, co by člověk v lese překopl. Vůně stojí v tom dvoře jako teplý vzduch ve dveřích pekárny: zem, česnek, sýr a ještě něco, pro co nemám slovo ani v jednom ze svých tří jazyků. Vedle mě dvě Japonky fotily váhu. Jeden pán držel lanýž u nosu tak dlouho, že mi ho bylo nepříjemné sledovat.
Vybrala jsem si pult, u kterého nebyla cedule s cenou, protože kde není cedule, tam se jedná. Za ním stál muž, kterému bych tipovala sedmdesát, bílé strniště, zelený rybářský vak u nohy a pod pultem fenka, která celou dobu spala s hlavou na jeho botě. Říkali mu Beppe. Fence Nina.
Zeptala jsem se na cenu. Beppe otočil ke mně papírek, na kterém bylo propiskou napsané číslo za sto gramů, a nic k tomu neřekl.
Nasadila jsem první scénář. Jestli vezmu dva kusy, kolik to bude.
„Il prezzo è quello," řekl. Cena je ta.
Chodím do rozhovorů s pozicí, i tam, kde nikdo žádnou nemá.
Pak položil na váhu kus, který mi sám vybral — čtyřicet dva gramů — a čekal, ani netrpělivě, ani vlídně. Za mnou stálo šest lidí. Vzala jsem ten lanýž do ruky a předvedla všechno, co jsem se dva večery učila: zmáčkla jsem ho, obrátila, přivoněla, podívala se na spodek. Beppe to sledoval se zájmem člověka, který se dívá, jak někdo cizí zachází s jeho nástrojem. Pak řekl, že mi vybral ten, který vydrží do zítřka, protože jedu autem.
A tohle byla ta chvíle, kdy jsem zjistila, že celý ten dvůr jedná jinak než já. Chodím do rozhovorů s pozicí, i tam, kde nikdo žádnou nemá. Před nedávnem jsem si sedla s člověkem ze svého týmu k věci, kterou nestíhal, a přišla jsem připravená na smlouvání o rozsahu: co pustím, co nepustím, co nabídnu výměnou. Nabídla jsem mu kompromis hned ve druhé minutě, byl rozumný a byl úplně mimo. On nechtěl kousek odpustit. Chtěl říct, že jednu část té práce neumí, a bál se to vyslovit. Já jsem mu místo toho nabídla slevu z množství a tím jsem mu potvrdila, že to má dělat on.
Zaplatila jsem bez jediného slova ze svých jedenácti bodů. A protože už nebylo co obhajovat, zeptala jsem se ho na věc, kterou jsem si nepřipravila: jak ho doma jedí oni.
Beppe nechal papír ležet. Řekl: tajarin, maslo, sůl, nic dalšího. Žádný olej, ten to zabije. Nekrájet, strouhat. A hlavně — zvedl prst — nenosit domů v rýži.
„Niente riso." Rýže ho vysuší za noc. Papír a chladno, a každý den ten papír vyměnit.
Pak sáhl do košíku, utrhl z malého kusu ještě menší, přihodil mi ho do papíru a mávl rukou, že to nepočítá, protože ten větší má vydržet do zítřka a ten dnešní večer si mám dát tady.
Dala jsem si ho ve dvě hodiny pod podloubím o dvě ulice dál, nastrouhaný na žluté nudle silné jako nitka. Je to vůně, která člověka na chvíli zruší. Pět minut jsem neměla v hlavě ani jeden ze tří scénářů, což se mi nestává.
Zpátky do Milána jsem jela za tmy, mlha až k autu a na sedadle vedle mě papírový balíček, který prováněl celý vnitřek.
Přivezla jsem si z Alby čtyřicet dva gramů lanýže a jedenáct nepoužitých argumentů. Cítit bylo jen to první.