Peníze byly na střeše
Ve čtvrtek o půl deváté večer jsem v suterénu našeho milánského domu rozdávala třinácti lidem tabulku o třech sloupcích. Vzal si ji jeden, a byl to ten, co přišel kvůli kolu.
V Miláně bydlíme u Porta Venezia ve čtvrtém patře domu z padesátých let, který má dvůr s vysokou zdí, dvě magnólie a výtah pro dva lidi, pokud se jeden z nich nehýbe. Začátkem listopadu tam ráno stojí mlha, která se do desíti nerozejde a do které se dá z balkonu šlápnout jako do vody. V šest večer je tma, na rohu se objeví plechový sud s kaštany a ve výlohách první papírové komíny z krabic s panettonem, i když do Vánoc je daleko a všichni to vědí.
Topí se od patnáctého října, protože tak je to v Miláně nastavené, a náš dům drží to nejmenší, co nastavení dovolí. Prakticky to znamená, že radiátor v ložnici je vlahý jako ruka a na chodbě je vidět vlastní dech. Lorenzo chodí doma v šálu a tvrdí, že je to otázka vrstvy, ne teploty. Já jsem vzala teploměr.
Měřila jsem deset dní, dvakrát denně, v šesti místech. Pak jsem si v sobotu sedla a udělala tabulku: co dům platí dnes, co by platil s regulací na každém radiátoru, za jak dlouho se to vrátí. Dole jsem připsala tři varianty, od nejrychlejší po nejdražší, protože jednu variantu nenosím nikam. Přeložila jsem si to do italštiny včetně slov, která v mé italštině dosud nebyla, vytiskla to čtrnáctkrát — třináct bytů a jedna záložní kopie, protože záložní kopii mám vždycky — a sešla do suterénu s pocitem, který mívám jedině u věcí, o kterých vím, že je mám pořešené.
Ta místnost má zářivku, dvanáct skládacích židlí, jeden stůl a vzadu kola. Správce, pan Fossati, čte body nahlas a při čtení se nedívá nikomu do očí; za ta léta zjistil, že se tím jen zdržuje.
Bod dvě bylo kolo ve vchodu. Trvalo čtyřicet minut. Vyslechli jsme, že tam stojí od srpna, že brání v cestě kočárku, že kočárek tam stojí taky, že zeď od něj má šmouhu, a dvě na sobě nezávislé teorie o tom, čí to kolo vlastně je — přičemž jeho majitel celou dobu seděl v první řadě a tu a tam zvedl ruku.
Ověřuju si, jestli je něco dobrý nápad, a nikdy, jestli je to ještě volné.
Bod čtyři byl můj. Mluvila jsem čtyři minuty a mluvila jsem dobře: čísla za sebou, varianty na konec, ani jedno zbytečné přídavné jméno. Bylo ticho. Pak signora Gatti z prvního patra, která má topení vlastní a celou věc tím pádem z principu nemusí mít na srdci, řekla jednu větu.
„Signora, il tetto."
Střecha. V červnu se dům odhlasoval, že se příští rok dělá střecha, a všechno, co dům má, je na ni domluvené dopředu. Ne tajně, ne proti mně, ne nedávno. V červnu. Můj bod byl odložen na neurčito za devadesát sekund, z toho šedesát jsem potřebovala sama.
A tohle je ta část, kterou jsem si odnesla domů. Deset dní jsem měřila teplotu, abych zjistila, jestli je ten návrh dobrý. Neověřila jsem jedinou věc, která o něm rozhodovala: jestli je ještě z čeho. Totéž jsem už jednou udělala v práci — přinesla jsem věc, do které se nedalo píchnout, a nedala se udělat, protože to, z čeho měla být, bylo dávno slíbené jinam. Nikdo mi nic netajil. Jen jsem se ptala na to, co umím spočítat, a nezeptala se na to, co se spočítat nedá. Ověřuju si, jestli je něco dobrý nápad, a nikdy, jestli je to ještě volné.
Lorenzo o té střeše věděl. Slyšel to v červnu na dvoře od pána s tím kolem, dozvěděl se u toho ještě tři jiné věci a doma o tom neřekl nic, protože jsem se ptala na čísla a ta on nemá. Jeho mlčení si čítám jako souhlas; dělám to tak dlouho, že si tu chybu už skoro platím ráda.
Nahoru jsem šla pěšky, protože ve výtahu někdo byl. Na chodbě byl vidět dech, úplně stejně jako před tím suterénem. V pátek jsem koupila vlněnou deku, naprosto dobrovolně a bez tabulky.
Na dvoře mě ještě ve čtvrtek dohnal ten pán s kolem. Tabulku měl složenou na čtvrtky v náprsní kapse, zelený sloupec si prý přečetl dvakrát a chtěl vědět, jestli bych mu takovou udělala taky.
Na to kolo.