Zavřeno, dokud mi to vyhovovalo
U okénka sedačkové lanovky v Anacapri visela ve čtvrtek v jedenáct dopoledne ručně psaná cedulka chiuso per controllo tecnico — a já jsem se při jejím čtení přistihla, jak se mi ulevilo.
Na Capri jezdím dvanáct let a konec října je ta část roku, kdy ostrov patří zpátky lidem, kteří na něm žijí. Polovina výloh má stažené rolety, před hotely roste lešení, trajekt z Neapole je poloprázdný a na Piazzettě stojí místo čtyřiceti stolů čtyři — u nich čtyři muži, kteří se znají šedesát let a nemají si co říct. Vzduch voní rozmarýnem, teplým kamenem a naftou z přístavu. Moře je o dva tóny vážnější než v srpnu a po čtvrté hodině se světlo obrátí do medové, ve které vypadá jako pohlednice i popelnice.
Na Monte Solaro jsem byla jedenáctkrát a vždycky lanovkou. Dvanáct minut, nohy nad cizími zahradami, pod sedačkou agáve, kočka a čísi prádlo. A pokaždé při sjezdu jsem si řekla, že příště půjdu pěšky, protože cesta přes Cetrellu trvá hodinu a hodinu si přece najdu. Mám to i zapsané v černém bloku, který vozím s sebou: jedenáct řádků za jedenáct let, jeden jako druhý.
Pod cedulkou nebyly hodiny. Nešla jsem nikoho hledat, protože alibi se neověřuje.
Vyšla jsem v jedenáct deset uličkou mezi zídkami, které jsou na Capri vyšší než člověk a drží v sobě celodenní teplo jako kamna. Za nimi mandloně, opuncie a zahrady, do kterých se nemá koukat, takže jsem koukala. Ve spárách kapary, v příkopu první cyklámeny, na mezích jahodovník s plody tak červenými, že vypadají jako dekorace z plastu. Kousek nad vesnicí končí asfalt a začíná kámen: cesta, kterou někdo před dávnými časy vyskládal pro kozy a lidé si ji vzali. Zezdola doléhala jediná skútrová motorka ostrova a odněkud zvonec.
Po dvaceti minutách jsem se otočila a viděla celý ostrov položený do vody, Faraglioni jako tři zuby a za nimi obrys poloostrova, který byl v tom světle světlejší než moře. Stála jsem tam, dokud mi na zádech nevychladlo tričko. Jedenáct let jsem tudy mohla jít a jedenáctkrát jsem místo toho sedávala v sedačce s nohama ve vzduchu.
Nebylo to rozhodnutí o cestě, bylo to rozhodnutí o tom, že se nevrátím k okénku — dvě úplně jiné věci, které z dálky vypadají stejně.
V minutě třicet osm, na úrovni cesty k Cetrelle, se shora snesla paní s otýpkou myrty pod paží. Odhadla bych jí sedmdesát, šla po tom kameni svižněji než já a bez jediné známky zájmu o výhled, který měla po levé ruce. Popřály jsme si dobrý den a ona pak kývla ke kopci.
„La seggiovia funziona," řekla. „Da mezzogiorno."
Lanovka jede od dvanácti. Technická kontrola byla dvouhodinová a já stála u okénka deset minut předtím, než skončila.
Podívala se na mě a zeptala se, proč jdu pěšky. Odpověděla jsem, že kvůli cestě. Přijala to způsobem, jakým se na ostrovech přijímají cizí zvláštnosti, tedy beze snahy je pochopit, a sešla dolů.
Šla jsem dál nahoru. Nebylo to rozhodnutí o cestě, bylo to rozhodnutí o tom, že se nevrátím k okénku — dvě úplně jiné věci, které z dálky vypadají stejně.
Na tu cedulku jsem myslela ještě v poslední třetině kopce, protože mi připomněla jednu věc, kterou před sebou v práci tlačím tak dlouho, že si na ni ostatní přestali pamatovat. Nikdo mě k ní netlačí a nevisí na ní žádný termín, a právě v tom je ta past. Co odkládám, se nezruší. Jen se to jednoho dne rozhodne beze mě — a rozhodne to porucha, cizí kalendář nebo náhoda, tedy nikdo, kdo by u toho zvážil, co je nejlepší. Celou tu dobu jsem si myslela, že odkládám rozhodnutí. Odkládala jsem jen to, kdo ho udělá.
Nahoře stál bar s židlemi srovnanými do komína a plachtou přes pult, protože za týden se zavírá do jara. Od zdi táhl vítr, Vesuv stál v mlze na severu, Ischia na západ jako plochý tmavý chléb, a dole ten ostrov, který jsem jedenáctkrát viděla přesně takhle, jen bez tepu v uších.
Hodinky ukázaly šedesát čtyři minut. Byla jsem na sebe velmi pyšná, a tak jsem se rozhlédla, komu to řeknu.
Z lanovky zrovna sesedal holandský pár ve svetrech přes ramena a podal mi telefon, jestli bych je nevyfotila proti Faraglioni. Vyfotila jsem je dvakrát, aby měli z čeho vybírat, a oni mi poděkovali a zeptali se, jestli jsem taky přijela sedačkou.
Řekla jsem, že ano. Jedenáct let jsem na tu cestu nenašla hodinu. Nakonec mi ji dala rozbitá lanovka, která se spravila dřív než já.