Osmnáct gramů dovnitř, třetí místo ven

V půl sedmé ráno jsem v pražské kuchyni vážila kávu na setiny gramu a Lorenzo si beze slova vhodil do stroje kapsli.

Pákový kávovar jsem si koupila na jaře s tím, že espresso v Miláně nemá žádné tajemství, jen disciplínu. Osmnáct gramů dovnitř, šestatřicet ven, dvacet sedm sekund. Tři měsíce jsem sledovala italské návody od lidí, kteří o kávě mluví jako o splavném úseku řeky. Pořídila jsem si druhý mlýnek, protože ten první „kazil rytmus".

Pak jsem vyhlásila slepou degustaci. Tři šálky: moje espresso, espresso od Radka z kavárny o dva domy dál — a Lorenzova kapsle, kterou jsem do klání přihodila výhradně proto, aby bylo vidět, kam patří.

Porotce byl jeden, mlčenlivý a nestranný. Lorenzo si ochutnal, chvíli se díval z okna a pak ukázal na prostřední šálek.

„Questo."

Prostřední šálek byla kapsle. Radek skončil druhý. Já třetí ze tří, přičemž jeden ze soupeřů stál na kuchyňské lince a napájí se z elektřiny jako toustovač.

Namítala jsem, že voda nebyla temperovaná, že mlýnek potřebuje zahřát a že slepá degustace o třech vzorcích nemá statistickou váhu. Lorenzo mi podal vodu a dopil mé espresso do posledního hořkého zbytku, což byl od něj akt milosrdenství, nikoli souhlas.

Odvetu mám domluvenou na listopad. Tentokrát pět vzorků, vlastní voda a porotce, který nespí v mé posteli.

Devatenáct parametrů jsem měla pod kontrolou. Vyhrál ten, který neměl ani jeden.